středa 24.7.2019, svátek má Kristýna




Úvodní stránka
Kultura dnes
Kam zítra
Multikina
Kalendář akcí
Začíná za chvíli



Všechna města
Hledejte v 



  Rubriky







Pražský komorní balet stylově uzavřel sezónu v Divadle Ponec svými Metaforami tance


30.6.2016 | 13:00
 
Ve středu 29. června mohli diváci zhlédnout poslední velkou reprízu největšího tuzemského nezávislého souboru PKB, Metafory tance. Večer členěný do tří částí tvořila díla současných evropských choreografů.
Baletní soubory dnes rády v rámci svých představení přikračují ke komponovaným večerům, ve kterých mohou variabilně využít různých tanečních forem, motivů, témat i technik. Metafory tance (premiéra 18. 10. 2015) nejsou v tomto ohledu výjimkou a nutno říci, že skladba tří baletů „Come see comme ça“ Aleksandry Dziurosz (PL), „Němý výkřik“ Hany Litterové (ČR) a „This Is Not a Kiss!“ Žiga Jereba (SLO) a Anny Štěrbové (ČR) je po všech stránkách skvěle zvolená.

Hlavním tématem večera jsou mezilidské vztahy, ať už partnerské, rodinné či „nahodilé“, utvářené na základě náhodných setkání. V úvodním baletu Aleksandry Dziurosz „Come see comme ça“ (volný překlad anglicko-francouzské kombinace: Přijď a uvidíš, jak to jde) se šest lidí různé povahy a zaměstnání setkává na večírku, aby odkryli své záporné i kladné stránky, strachy, traumata a tabu, která oscilují mezi homosexualitou, staropanenstvím, sociální fobií i nejistotou a psychickou labilitou. Do děje vstupuje též tradiční mnohoúhelník „ten miluje tu, ale ta miluje jiného“, takže se nejistá a neukotvená Sabrina snaží v průběhu večírku upoutat pozornost Jamese, který ale touží po plaché Viktorii, zatímco o Sabrinu má zájem Trevor, do něhož se nešťastně zakoukal Tom. Tuhle zamotanou situaci se snaží dirigovat k smíru zoufale osamocená, společensky odsunutá, protože do této doby prostě nepatřící, upjatá učitelka z křesťanského gymnázia vymýšlením společenských her, zpěvem i hrou na flétnu.

Jitka Tůmová v této roli ostrakizované učitelky ve škrobených staromódních šatech, s neposlušně klouzavými brýlemi na nose, (hraným) tikem a důvěryhodnou, afektovanou gestikou a mimikou je naprosto přesvědčivá a umělecky ryzí. V tanci s Trevorem – zpočátku rezervovaným – odhaluje svou skrytou divokou povahu pomalu a pozvolna tak dokonale, veskrze pomocí tance a posunčiny, že není pochyb, že je skvělou pozorovatelkou lidského chování, které umí výrazově přesně interpretovat.


V doprovodné hudební koláži se mísí skladby Gorana Bregoviće s elektronickou hudbou mexického hudebníka Murcofa a experimentální elektronikou Balanescu Quartet, i blend music (pohybující se na hraně klasiky a moderní instrumentality) Francouze René Aubry s klasikou Heinricha Ignaze Franze von Bibera. Kromě hudebního mixu se na jevišti objevuje též mix jazyků (mj. čeština, angličtina, španělština), taneční techniky a výraziva. Taneční jazyk tohoto díla vychází z postmoderní abstraktně-konceptuální formy.

Druhá část večera, komorní drama (pro tři protagonisty) Hany Litterové „Němý výkřik“, sděluje silný příběh připomínající novodobé vyprávění o Lolitě – milenec matky zneužije její dceru, ale zamilovaná matka se ve svěrací kazajce své sobecké vášně nechá raději ukolébat k přesvědčení, že v jejím domě funguje všechno tak, jak má, a vědomě se rozhodne zavřít oči před pravdou. Jedná se – tak jako v první části večera – opět o příběh nadčasový, aktuální a ve svém záběru reálný, který podává drsné svědectví o tom, jak absurdně se cyklí životy lidí kvůli jejich posedlostem a krátkozrakým rozhodnutím. 


Díky silné skladbě Antonína Dvořáka (Vodník op. 107) a ve svém neoklasickém jazyku, explicitní, naturalistické posunčině a precizních, náročných, komplexních figurách (včetně ladných zvedaček) vyznívá balet mocně a upomíná intenzivně na fakt, že za zavřenými dveřmi všude kolem nás se mohou odehrávat příběhy, které jsou děsivé a hrozné, tím spíše, že se o nich mlčí.

Sabina Bočková v roli nejprve dovádivé, nevědomě svůdné „Lolitky“, která se hrozným prožitkem mění na vyděšenou, zoufalou, předčasně vyspělou dívku, je umělecky sugestivní a autentická.

Žiga Jereb a Anna Štěrbová společně vytvořili poslední, závěrečnou choreografii večera, hravou a neotřelou „This Is Not a Kiss!“, která záměrně svým názvem popírá leitmotiv choreografie: jak jeden polibek může změnit naše vnímání a emoční rozpoložení.  


Explicitní pohybový slovník, svérázná posunčina (zahrnující i přímé líbání na jevišti), dovedná taneční partneřina a precizní, kultivované výkony tanečníků (za všechny jmenujme Lenku Bílkovou, která byla vynikající ve všech kompozicích večera – v předchozích dvou v rolích role Sabriny a poté Matky) činí z choreografie zajímavou performanci, která v komorním prostoru Divadla Ponec dobře vynikne a vyzní.






 




  Obrázky ke článku



 

Více obrázků   


  Doporučujeme


  Hejbejte.se!




 






Bavte.se: Kolektiv  |  Napište nám  |  Připojte se k nám  |  © Copyright 2005 - 2006, iD-SIGN, Všechna práva vyhrazena