čtvrtek 19.9.2019, svátek má Zita




Úvodní stránka
Kultura dnes
Kam zítra
Multikina
Kalendář akcí
Začíná za chvíli



Všechna města
Hledejte v 



  Rubriky







Vertigo aneb taneční závrať a boření mýtů v pražském Národním divadle


14.6.2016 | 18:00
 
Krátce před zahájením divadelních prázdnin uvedl balet pražského ND na Nové scéně premiéru Vertigo, které dominuje moderní taneční jazyk, alternativní pojetí a tematika peripetií milostných vztahů.
Komponovaný večer je rozdělen do tří částí, Rain, Vertigo, Cacti, z nichž ta ústřední dala představení název. Společné mají především to, že je vytvořili tři současní evropští tvůrci, které spojují osobité umělecké koncepty.

V lyrické choreografii Moldavana Radu Poklitaru Rain (Déšť) se prolíná leitmotiv cesty, který podkresluje opakující se zvuk houkání vlaku, s motivem lásky, která je vyjádřena v nejrůznějších svých nuancích, a odcházení, pro nějž je příznačné loučení, bezcílné hledání a navracení se na počátek. Jistou filozofickou cykličnost, která se v tomto tanečním kusu odráží, zastřešuje pak výrazně motiv zrození, v němž se mužský element stává dítětem a žena opatrovatelkou.

Vnímavější diváci mohou v abstraktním konceptu spatřovat ovšem i jiné roviny, například hledání rovnoprávnosti ve vztahu mezi mužem a ženou nebo boření stereotypního vnímání tykajícího se například role muže a ženy či politicky vštěpované nesnášenlivosti mezi některými národy. V rámci hudebního doprovodu na jevišti zazní v přímé posloupnosti arabština a jidiš, ale i další jazyky, ruština, gruzínština, moldavština ad., kterými jsou zpívány tklivé i bouřlivé folklórní písně, ale také skladby J. S. Bacha či J. Brela, jež umocňují náladu celého tanečního kusu.

Přestože hudební doprovod tvoří zejména lidové písně, odkazy na lidové tance bychom v choreografii nalezli jen těžko. Choreografie Radu Poliktaru se posouvá za hranice všedního a nutí tanečníky jak do výměny rolí, tak do téměř akrobatických figur – některé pozice přímo upomínají například na akrojógu. Radu Poliktaru vyžaduje po tanečnících schopnost silné umělecké expresivity a taneční preciznosti, která v taneční „partneřině“ nepřipouští kompromisy.

Prostá scéna, kterou prakticky tvoří jen světelný design (Olena Anrochina) a několik málo kulis, dává vyniknout jednotlivým pas de deux i pas des trois, stejně tak jako hromadným obrazcům, které jsou na jevišti utvářeny.

V závěru se diváci dočkají i příchodu deště, který mění energii, omývá, zavlažuje a přináší nový život a jenž je na jevišti velmi důmyslně hmotně ztvárněn skrze sypající se písek.

Ústřední část večera, Vertigo (Závrať), ve svérázné, působivé, neoklasické choreografii (prolínané moderními prvky) italského tvůrce Maura Bigonzettiho, který se letos stal novým šéfem baletu Teatra alla Scalla, je citlivou, estetizující milostnou výpovědí, které vystačí scénický a režijně-dramaturgický minimalismus, aby mocně promlouvala k divákům svou uměleckou přesvědčivostí, autenticitou a sugestivností. Technicky náročné, ale skvěle provedené figury a výrazově silné výkony obou tanečníků (v první repríze v neděli 12. 6., kterou pro vás členové redakce nenudtese.cz zhlédli, to byli konkrétně Alina Nanu a Francesco Scarpato) potvrzují, že lapidárnost má svůj půvab.

Emotivní hudební doprovod (Dmitrij Šostakovič), harmonický soulad obou tanečníků a poctivé nastudování choreografie pod drobnohledem tanečních mistrů Terezy Podařilové a Alexandra Katsapova dodávají tomuto kusu osobité krásy a intenzity, která diváky pohltí.



Závěrečná část večera, taneční nadsázka či humorizující spektákl Cacti (Kaktusy), pocházející z dílny švédského choreografa Alexandra Ekmana, jehož choreografie byly k vidění v rámci festivalu Zlatá Praha (někteří diváci si jistě vzpomenou na Labutí jezero s 5 000 litry vody na scéně), vytváří k části Vertigo (nejen) scénický opak – na jevišti se pohybuje přehršel tanečníků, objevuje se množství kulis a k tomu dokonce i smyčcové kvarteto Hanse Krásy, které si místy přebírá „hudební slovo“ od hudebního doprovodu ze záznamu. Dynamické dění na jevišti řídí a zároveň vysvětluje neznámý hlas neviditelného, anglicky hovořícího muže.

Performance Cacti v sobě tedy spojuje slovo, hudební doprovod, tanec a výrazovou smyčku odvíjející se od teorie splynutí prehistorické rituálnosti s moderní dynamikou zaneprázdněné, technologiemi polapené společnosti. Ekman v principu vede svým dílem polemickou diskusi se současným konceptuálním uměním, které mnohdy nese vážnou myšlenku, ale jindy se snaží jen provokovat a prázdnotu balí do líbivých slov a okřídlených frází.

Tanečníci v poněkud netradičních kostýmech (těžko v celé té až groteskně absurdní nadsázce, do níž je choreografie laděna, vysvětlit, proč musejí na sobě mít silonové podkolenky a cosi jako koupací čepice) se nejprve formují na svých bělostných kvádrech, které jim symbolicky vymezují prostor působení, v přední části jeviště, aby zvuky svých dlaní a pohyby své – zejména – horní části těla doprovázeli hudbu linoucí se přímo na jevišti z violoncella a trojích houslí. Divák má pocit, že se ocitl uprostřed jakési alternativy v divadle Ponec, která má údajně zase o kus posunout hranice tance a bořit mýty o tom, co se na jevišti v rámci tance smí a nesmí a může a nemůže. Jakoby se před zraky diváků odehrával na scéně spirituální obřad kmenových populací s bubny a euforickou energií prýštící do všech stran.

Vzápětí smyčcové kvarteto z jeviště odchází, aby poskytlo více prostoru tanečníkům, kteří rozprostírají své kvádry a díky důvtipnému světelnému designu tak vytvářejí pomyslnou šachovnici, hru kdo z koho. A pak si – nečekaně – tanečníci přinášejí své kaktusy. Snad mají představovat pomíjivost a prchavost jako květy kaktusů, které se nikdy neobjevují nadlouho, snad určitou netýkavost dnešní společnosti, snad složitost trnité duchovní cesty lidského společenství. Přátelský, shovívavý hlas znějící z podkresu nám jejich úlohu na scéně nevysvětlí. Nechá dekódování jejich vzkazu na divácích, zcela v souladu s postmoderním chápáním dnešního světa.

Protože tanečníci se v rámci Ekmanova konceptu stávají nástroji (například nástroji orchestru nebo nástroji-loutkami uměleckého záměru režiséra-choreografa) a zároveň tvůrci, vzniká na jevišti z jejich kvádrů postupně jakési strnulé sousoší, z nějž vystupují dva protagonisté (Alice Petit a Matěj Šust), jejichž tanec v humorném až pitoreskním pas de deux doplňuje či předvídá to, co říkají dva hlasy, ženský a mužský, ze zvukového podkresu. Bohužel, důvtip této scény uniká všem divákům, kteří nehovoří anglicky, neboť – oproti ostatním částem tohoto díla – zrovna v tuto chvíli není zprostředkován žádný překlad skrze titulky.

V závěrečném klimaxu graduje pohyb na scéně do dynamického maxima, do téměř euforické závrati a kaktusy znovu získávají prostor pro diváckou interpretaci, která váhá, jak je uchopit. Ekmanovi se zdařil dokonalý autorský výsměch všemu vytvořenému, co může a nemusí být pochopeno; je-li vůbec kdy co chápat.

Redakce nenudtese.cz vám vřele doporučuje představení ke zhlédnutí.

 




  Obrázky ke článku


 

Více obrázků   


  Doporučujeme


  Hejbejte.se!




 






Bavte.se: Kolektiv  |  Napište nám  |  Připojte se k nám  |  © Copyright 2005 - 2006, iD-SIGN, Všechna práva vyhrazena