středa 24.7.2019, svátek má Kristýna




Úvodní stránka
Kultura dnes
Kam zítra
Multikina
Kalendář akcí
Začíná za chvíli



Všechna města
Hledejte v 



  Rubriky







Malý princ aneb jak se z tvůrčího snu stane divácká noční můra


17.4.2016 | 12:00
 
Laterna magika představila dlouho očekávanou premiéru sezóny: Malý princ – Velké putování, řízenou z režisérské křesla ikonického Vladimíra Morávka. Hlavním autorským záměrem bylo vyzdvihnout základní teze legendárního příběhu a zavést diváky na velkolepou cestu do snu, kde uzří celý svět. Nicméně, diváci se ocitli spíše na mikrosvětě zbloudilé tvůrčí planetky, kde iluze a přílišná kombinovanost komponuje shluk vjemů poněkud zmatečný a efemérní.
„Omlouvám se dětem, že jsem tuto knihu věnoval dospělému člověku,“ píše ve svém prologu ke slavnému vyprávění Antoine de Saint-Exupéry. „Omlouvám se za to, že jsem své zpracování chtěl věnovat tak nějak všem.“ měl by nejspíš říci Vladimír Morávek. Zásadní dojem, který si totiž divák po představení odnáší je: Všeho moc škodí; aneb méně znamená více.

Antoine de Saint-Exupéry, spisovatel, pilot a průkopník světové aviatiky dopsal svůj filozoficky laděný příběh, který oslovuje generace čtenářů po celém světě, rok před svou enigmatickou smrtí, jejíž záhada byla definitivně vyřešena až v roce 2008. Spisovatele sestřelil – v neozbrojeném letounu - na konci druhé světové války bývalý německý stíhač Luftwaffe, Horst Rippert. Ani Rippertovo doznání k činu a nalezení trosek Exupéryho letadla ovšem některé čtenáře neuspokojilo natolik, aby ukončili linii konspiračních teorií. Exupéryho tělo se totiž nikdy nenašlo. Tak jako z planety Země zmizel Malý princ, zmizel z ní i ten, který o něm světu pověděl šest let po svém setkání s ním, aby sedmého roku sám zmizel/zemřel. Princ navštívil při svém putování sedm planet (přičemž Země byla sedmá) a Exupéry ze Země odešel sedm let po setkání s ním.

Fascinace životem a dílem Exupéryho a postavou Malého prince, nevtíravého, moudrého kloučka, kterému je dána přirozená bystrost a inteligence s jemnocitem a empatií tak hlubokými, že rozmělní i ty nejtvrdší mrzouty, se line napříč kontinenty již desítky let a zájem o ni neutuchá. Mnozí tvůrci se proto vracejí k mocnému příběhu, aby mu oprášili košilku – bohužel, děje se tak většinou spíše neúspěšně (viz kontroverzní přijetí francouzského filmu z loňského roku od Marka Osborna).

Morávek zůstává ve svém zpracování příběhu věrný motivu vzpomínek a snového rozvzpomínání se. Diváky jím provází svým vyprávěním Pilot, jenž ztroskotal se svým letounem v poušti bez dostatečné zásoby jídla i vody a propadá strachu, samotě a zoufalství, spolu s Liškou, která je zároveň pojata jako laskavá a hodná Maminka: předčítá příběh o Malém princi, rozdává dobré rady a zahrnuje láskou a porozuměním, v němž se zračí bolestné zkušenosti a mateřská intuice a předvídavost.

Na jevišti, kterému dominuje vrak letadla a později kmen baobabu, se v písku nachází truhla s nápisem Rêve – Sen. A z truhly tahá Pilot své vzpomínky a vypráví a připomíná si. Na jevišti zazní většina zásadních myšlenek z knihy (scénář: Vladimír Morávek, Petr Oslzlý), ale chybí jim činoherní spojitost, logičnost a provázanost, která je v knize tak samozřejmá a nenásilná.

Nedostatečně propracované náznaky a zakotvení významných idejí v ději nebo rozvíjení fabule na jevišti činí pro děti představení neuchopitelným. Pakliže jim rodiče příběh předem nepřečtou, pakliže jej vůbec neznají, nemají šanci se čehokoli chytit pro to, aby hru pojaly.

Morávek předkládá ve svém jevištním pojetí divákům mozaiku surreálně se prolínajících obrazů, které se zběsile střídají a jindy naopak vlečou, postrádají sjednocující a vysvětlující linii a evokují dojem zmatku a dezorientace. Jestli surreálné pojetí bylo autorským záměrem ve vztahu na Pilota, kterému Morávek poskytuje větší prostor než Exupéry, a jeho vnímání světa, který se vyprahlému, hladovějícímu, vystrašenému a opuštěnému ztroskotanci v poušti může jevit surreálný, pak budiž, ale zůstává otázkou proč je ona surreálnost tak vyostřená, přepjatá a ukřičená a chybí jí plynulá asociace obrazů?

Hudbu pro představení vytvořil Zbyněk Matějů, a přestože je v zásadě kvalitní a působivá, na intenci vyznění jí opět ubírá fakt, že jsou doprovodné zvukové efekty předimenzované, vše se zdá být ukřičené a příliš násobené. Opakování zpěvného „Dobrý den - Bonjour.“ diváka po chvíli začne nevyhnutelně iritovat.

Zajímavé choreografické prvky (Libor Vaculík) nedostávají bohužel ve hře dostatečný prostor a ani technickou kvalitu – v mnohých výdržích se tanečníkům třásla kolena a na vzletné skoky zase neměli na jevišti dostatek místa.

Pro atmosféru celého představení je příznačná ponurost, zasmušilost a melancholičnost, kterou podporuje světelný design a temné ladění scény. Scénograf Daniel Dvořák se v rámci rozvrstvení scény odkazuje k principu polyekranu, typického pro Laternu magiku. Prostor jeviště je tak rozčleněn na ústřední část a dvě boční, paralelní, kde se odehrávají „doplňkové“ situace, a celé pozadí jeviště i tzv. „šály“ jsou lemovány plátnem, které je dále děleno do malých obdélníků, obrazovek, na něž jsou promítány video projekce, v nichž se střídají reálné záznamy z politického a kulturního dění ve světě, dětské črtání a kreslení, tváře herců, ale i loutky, které se taktéž objevují na scéně (projekce: Šimon Koudela; kostýmy, loutky, masky: Sylva Zimula Hanáková).



Segmentovaný kaleidoskop se někdy propojí, aby po velkém plátně tu přeběhl kůň, tu prošla liška, tu se proplazil jedovatý, hrůzu nahánějící štír, tu zasyčel všudypřítomný had. Projekce, které mají dokreslovat dění na scéně, jsou ovšem natolik výrazné, prudké a neustálé, že zahlcují a přehlcují a divák neví, co si z nich vybrat. Dříve než stačí dospělý divák pojmout fakt, že Princ vypráví o podivném setkání s Králem a na několika obrazovkách se zatím objevuje černobílý záznam z řečnění Baracka Obamy, začnou na dalších obrazovkách vyvstávat jiné obrazy a motivy a za chvíli tak není jasné, nač se vlastně dívá, realita se prolíná se snem, ale je to spíš takové snové běsnění blízké noční můře, která dusí.

Je třeba, aby si tvůrci působící v Laterně magice konečně uvědomili, že 21. století je století technologií, které se dynamicky posouvají vpřed a nabízejí neustále nové rozměry. I proto dnes místo přehršle video záznamů divák (celý den přesycovaný facebookovými statusy, instagramovými fotografickými záznamy stovkami videí na youtube a oblíbeném vlogu) ocení jistou lapidárnost video výpovědi, stoicismus a krásu detailu.

Motiv plazícího se štíra v projekcích, který se objevuje ve chvíli, kdy dění na scéně budí dojem hrůzy a strachu, podobně jako motiv úlisného hadího syčení a vyplazování smrtonosného jazyku, je důmyslný a záhodný, ale trochu zaniká kupříkladu význam přebíhajícího koně: je symbolem svobody, touhy uprchnout, nebo snad nespoutanosti?

Morávek přidal do své hry postavy, které se v literární předloze nevyskytují, například podivnou ženskou postavu, Paní Temnoty, která má v rámci psychologizace ztvárnění pilotových strastí s nedostatkem vody a strádání představovat slabou stránku lidského nitra a zároveň nástrahy okolního světa. Snad proto se v některých momentech vznáší nad scénou jako anděl hrůzy, jindy zase šmidlá kolem sebe rukama, které mají nehty dlouhé jako ostří nože.

Liška alias Maminka je v principu také postavou novou: jeví se – ve společenských šatech a s liščím ocasem – jako taková „naše paní liška“, taková „kmotra“, která je ztělesněním všeho dobra na zemi, zatímco jejím protipólem je Had, ještěr, ďáblovo sémě, který ztělesňuje všechno zlo. Tato extrémní dichotomie, která činí postavy černobílé, opět ubírá původnímu Exupéryho pojetí obou zmiňovaných postav, kdy jsou mnohem plastičtější, mají své dobré a špatné stránky a smyl existence na zemi, tak jako lidé.

Samotný Princ se v Morávkově koncepci objevuje schizofrenně znásobený – má své mladší a starší ego a navíc všudypřítomný hologram na scéně! Těžko říci, proč tomu tak je, když éterický Princ jaksi v původním Exupéryho pojetí nedostane šanci zestárnout. Naopak Princovy prorocké schopnosti, kdy například předvídá svou vlastní smrt/zmizení/transgresi, na jevišti nedostanou pražádného prostoru. Morávek totiž pojal závěr svého příběhu velmi nešťastně: hmotně! Éterickou bytost sežere Had! Hrozná smrt v hroznýšově břiše naprosto kontrastuje s dojemným vyzněním Exupéryho vyprávění, v němž se jemnohmotný Princ nechá Hadem uštknout, aby se přenesl – nehmotně, bez těžkého těla – ke své Růži.

Stejně neumně pojal Morávek i záchranu Pilota: namísto toho, že v sobě zdeptaný, na hranu sil dohnaný člověk najde – i díky Princi – dostatek energie na to, aby převzal zodpovědnost za svůj život a opravil své letadlo, jej prostě zachraňuje pátrací letoun.



V průběhu hry zaznívá k uším diváků několik jazyků, kromě češtiny také francouzština, v podstatě hezký záměr a připomínka původu literárního díla, ale například též slovenština, nevysvětlitelně přicházející na řadu v momentě, kdy se Malý princ loučí s Pilotem, ale nikoli sám za sebe, ale prostřednictvím postavy, která zastupovala obyvatele různých planet – zcestný moment, zcestná volba jazyka. Divák opět nepochopí, co tím chtěl tvůrce říci.

Titulky v angličtině a němčině zaostávají za děním na jevišti, mnohé pronesené repliky se nikdo neobtěžoval do titulků vůbec zařadit, takže pozorný a vstřebávající zahraniční divák odhází nutně poněkud frustrován.

Přestože zdařilé herecké výkony Petra Batěka (Pilot) a Kryštofa Racka (Malý princ) diváky osloví, představitelé byli pro své role opravdu vhodně zvoleni (po stránce herecké i fyziognomické) a pojali je umně a s uměleckou přesvědčivostí, která je zejména u Kryštofa Racka v jeho útlém věku obdivuhodná, nedostává se oběma hercům na jevišti dostatečného prostoru. Nejvíce hereckého prostoru získává Dominik Teleky jako představitel obyvatel všech Princem navštívených planet – a zhošťuje se ho s úctou, ale někdy až s přespřílišným zápalem, který ho vede k přehrávání, jenž není vždy na místě. Také diváku jaksi uniká důvod, proč má mít herec po celou dobu na sobě kostým sestávající z velkého břicha a zadku – který nesundá ani v momentě, kdy ve slovenštině pronáší výrok, jímž se Princi loučí.

Závěrem snad jen: vážně je v představení určeném i dětem nutná přestávka, která je standardně více méně společenskou záležitostí pro dospělé a děti nudí a narušuje jim jejich vnímání celistvosti představení? Krátká zmínka o baobabu, nevýrazná a zapadající, nedokáže obhájit fakt, že přestávka je vynucena pro „přestavbu“ jeviště, kde je letoun vyměněn právě za kmen baobabu. Z reakcí dětí kolem bylo patrné, že ani příliš nechápou, co se to na jevišti po přestávce objevilo.

Pakliže si někdo zvolí pro jevištní či jiné přepracování tak slavný a milovaný příběh, jakým je Malý princ, musí počítat s tím, že divácké i kritické reakce budou plny emocí a výrazných postojů. Za redakci nenudtese.cz se nemůžeme ubránit dojmu, že v tom chaotickém celku zanikají jednotlivosti, které jsou na představení dobré (herecké výkony ústředních interpretů, základní hudební osnova, Vaculíkova choreografie, rozčlenění scény a některé prvky ve video projekcích), a divák odchází s pocitem zklamání, že to vlastně bylo tak trochu mnoho povyku pro nic.


 




  Obrázky ke článku


 

Více obrázků   


  Doporučujeme


  Hejbejte.se!




 






Bavte.se: Kolektiv  |  Napište nám  |  Připojte se k nám  |  © Copyright 2005 - 2006, iD-SIGN, Všechna práva vyhrazena