neděle 17.11.2019, svátek má Mahulena




Úvodní stránka
Kultura dnes
Kam zítra
Multikina
Kalendář akcí
Začíná za chvíli



Všechna města
Hledejte v 



  Rubriky







Jaká je žena? … aneb jak ji vidí tanečníci Národního divadla


4.4.2016 | 20:00
 
Po prosincové premiéře se tuto neděli představili DEKKADANCERS s obnovenou verzí baletu Žena za kultem, které tematicky, v korespondenci s jarní obrodou, přidali podtitul Reloaded.
Vznik sdružení profesionálních umělců s názvem DEKKADANCERS v roce 2009 byl vyústěním touhy tanečníků Baletu Národního divadla realizovat vlastní projekty, kterým nechybí humor a nadsázka, technická vyzrálost ani umělecká neotřelost a invence.

V roce 2015 se složení souboru pozměnilo a „Druhou generaci“ nyní vede Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným.

DEKKADANCERS jsou výtvorem nadšení z tance a tvorby; na tanečnících je patrné, že si své výstupy užívají a vkládají do nich ryzí, niterné prožívání a taneční virtuozitu. Sedmi kompozicím, do kterých byl večer nenásilně rozčleněn, neschází energie a dynamika, důvtip i vtip, ale také umělecky přesvědčivé podání například některých vážnějších pasáží, které se v tematické rovině váží k partnerským vztahům, hledání vlastní sexuality a rozličnosti pohledů na ženu a muže jako bytosti, které si k sobě hledají – více či méně úspěšně – cestu.

Program bez přestávky s přirozeně působícími předěly mezi jednotlivými choreografiemi je zahájen explicitně pojatým porodem, který vyznívá symbolicky jako zrod či přerod, nový začátek, a na nějž plynule navazuje duet pro dva muže s názvem Křehký vrh. Excelují v něm jako tanečníci oba choreografové čísla, Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar. Tato část, stejně jako většina ostatních, není příliš o ději, ale o myšlence, pojetí různých náhledů a postojů, niterném boji a dualitě osobnosti, která tanečně vyznívá jako rozechvívající energie těla, která vede až do křečovitých výpadů. Na oba tanečníky se velmi dobře dívá, jelikož jsou jejich pohyby sladěné a technicky skvěle provedené.

Současný elektronický hudební doprovod (Rone, Amon Tobin) úspěšně podporuje vyznění vzkazu o maskulinitě, chlapskosti i mužské asertivitě, která může snadno přerůst v agresivní chování vyplývající z temperamentní a energické mužské povahy.

Na tuto část navazuje balet s názvem Zlomený proud. Choreograf Matěj Šust do něj obsadil dva záměrně polárně působící páry (Lenka Hrabovská, Monika Hejduková, Marek Svobodník, Ondřej Vinklát), z nichž jeden má evokovat vztah vášnivý až agresivní, kde se muž díky použité rekvizitě dvou lan, na kterých ženu – tak trochu jako otroka nebo loutku – vláčí, jeví jako manipulátor a agresor, kterému žena podléhá. Něžné chování druhého páru ostře kontrastuje s vymezeným archetypem submisivní žena – macho muž. Nicméně situace graduje tak, že žena v symbolických okovech nabývá na dominanci, zatímco k sobě laskaví a pozorní milenci začínají propadat primárnosti svého libida. V závěrečném klimaxu se tak k sobě zprvu odlišné páry přiblíží více, než by se mohlo na první pohled zdát – fyzická přitažlivost, sexualita a erotika jsou jasnými vítězi.

Marek Svobodník jako autor třetí choreografie nazvané L’après-midi d’un faune (dle doprovodné stejnojmenné slavné skladby Clauda Debussyho) ve svém pojetí odbočil od mnohých známých choreografických zpracování tohoto velkolepého díla a snění božského fauna proměnil ve snění studenta přírodních věd, jehož nymfami, múzami či gráciemi se staly tři svůdné tanečnice v důmyslných průsvitných plastových pláštích, které upomínají na science fiction a fantaskní kostýmy z filmů 60. let (kostýmy: Marek Svobodník, Denisa Horová). Každá nymfa si hlídá svůj malý stromek, jež mohou symbolizovat panenství nebo stromy poznání.

Explicitní, vábivé, sexuálně nabité pohyby tanečnic oscilují na rovině graciéznosti a aristokratické vznešenosti nikoli nepodobné sochám v antických fontánách a manipulátorské chtivosti, která z nymf činí nymfičky a nymfomanky, kterým student (Jonáš Dolník), podroben primární a přirozené síle chtíče, propadá.

Bit of Soul aneb Kousek duše Ondřeje Vinkláta, je dynamická kompozice inspirovaná hudbou a texty písní legendárního Raye Charlese. Jde o hravou, dovádivou baletní burlesku, která si dobírá milostné vztahy, vzplanutí i ochladnutí.

Viktor Konvalinka, aktuálně působící ve švédském souboru Norrdans, vytvořil jako jeden z původních zakládajících členů DEKKADANCERS choreografii Invisible man (Neviditelný muž), v jejímž epicentru stojí a po jevišti se pomocí bodového kuželu světla pohybuje opravdu neviditelný muž, který se posléze „zhmotňuje“ na jevišti při stejnojmenné písni od formace Queen v těle a trikotu superhrdiny (Tomáš Kopecký). Úsměvná, lapidární taneční hříčka diváky pobavila a odlehčila atmosféru před nadcházející vážnější kompozicí: Habit (Zvyk).

Habit od Adama Sojky, který si ke své choreografii složil i hudební doprovod, líčí nadčasový příběh „loviče žen“, Valmonta či Casanovy, kterému podlehne každá žena, na níž se podívá, aniž by tušila, že si tenhle výstředník odnese při svém ochodu dost zvláštní suvenýr: její boty!

Štěpán Pechar se díky své fyziognomii a tanečnímu i hereckému výrazu pro tuto roli skvěle hodí – jednoduše mu padne jak ušitá, a snad proto se po jevišti už jinak pohybuje prakticky bez kostýmu, do půl těla svlečený. Jeho zahrávání si s „obětí“, do kterého se pouští, aniž by možná sám přesně věděl proč, je anticipováno v úvodu baletu, kde si Pechar pohrává s houpačkou, která v předchozích částech večera sloužila například jako kolíbka. Jeho převaha, smělost a sebedůvěra, šikovně vyjádřená v několika pohybech na houpačce, mu dávají sílu, které se lze těžko ubránit, a tak i Morgane Lanoue v roli křehké a zasněné dívky, která se mu zprvu úspěšná brání, nakonec podlehne jeho šarmu a intrikám.

Velmi kontaktní tanec plný jednoznačné posunčiny a explicitních gest spolu se zajímavým zpracováním nikoli netradiční myšlenky a tématu činí z tohoto baletu nejpůsobivější a spolu se závěrečným Crimson Rain také divácky nejúspěšnější část večera.

Crimson Rain (Karmínový déšť; choreografie: Štěpán Pechar) jako závěrečný kus je uveden velmi výstižně: všechny ošálené ženy, které přišly o svou obuv, si ji nyní berou zpět proto, aby těm, kdo jim ublížili, dali pomyslné „kopačky“. Plny ženské energie a odhodlání vykřičet ji tancem do prostoru tančí klubko šesti žen po jevišti v expresivních pohybech a figurách, z nichž prýští život a temperament spolu se životodárnou silou. Na scéně zejména v této části vynikne zrcadlo dělené na několik pásem, které je přichycené u stropu v úhlu, jenž dává vyniknout tanečním figurám, formacím a uskupením a činí z nich několikavrstvý obraz jako v krasohledu.

Kombinace jazyka baletu klasického i moderního spolu s propojením pohybů seduktivních i výbušných jistě zaujme a činí z této kompozice pohledu-libou záležitost, byť nenabízí hlubší filozofický koncept.

Bohužel, tato skutečnost je shodná prakticky pro celé vyznění večera: Pakliže se DEKKADANCERS snažili představit svůj rozličný pohled na ženu, navíc ženu za kultem, tedy ženu za všemi mýtickými a mytizujícími percepcemi táhnoucími se od dob antických až po současnost, neuspěli! Protože pod jejich drobnohledem se ze ženy stává pouze střed mužského sexuálního zájmu bez výraznějších emocí nebo psychologické plastičnosti – a navíc bez hlubších prožitků. Divák se nemůže zbavit dojmu, že toto představení o ženách je vlastně o mužích… v jejichž vidění stojí žena na periferii (pokud ne ve slepé zóně) jako tvor více méně pouze dichotomický: buď submisivní, nebo dynamická, buď roztoužená, nebo zklamaná, buď heká u porodu tak, že to působí až absurdně, nebo mlčí jako ryba. Zkrátka, iniciátorům DEKKADANCERS nechybí vtip a invence, technická zdatnost a umělecký potenciál, ale buď v životě nepoznaly ty správné ženy, nebo je jejich vnímání opačného pohlaví značně omezené.


 




  Obrázky ke článku

 

Více obrázků   


  Doporučujeme


  Hejbejte.se!




 






Bavte.se: Kolektiv  |  Napište nám  |  Připojte se k nám  |  © Copyright 2005 - 2006, iD-SIGN, Všechna práva vyhrazena