neděle 17.11.2019, svátek má Mahulena




Úvodní stránka
Kultura dnes
Kam zítra
Multikina
Kalendář akcí
Začíná za chvíli



Všechna města
Hledejte v 



  Rubriky







Vietnam IV - Chrám literatury v Hanoji a hory Sapa


30.10.2011 | 13:00
 
Chrám literatury v Hanoji je místem, které by rozhodně žádný cestovatelský nadšenec neměl minout. Je to komplex kamenných budov, kde najdete všechno: pagody, zvonice i svatyně, ale především pak původní vietnamské písmo (čili znaky podobné čínským) zaznamenané na kamenných deskách nesených sochou ve tvaru želvy; jak jinak – písmo musí přetrvat navždy, proto symbol dlouhověkosti.

Najdete tu také znaky tvořené z rostlin, sochy z rostlin, desítky svatyní, prostor pro koncerty folklórní hudby – samozřejmě s tradičními nástroji, velké chrámové zvony a neodmyslitelně taktéž oltáře, kam je několikrát denně před sochy bůžků kladeno čerstvé jídlo.

Chrám je zajímavý také díky skutečnosti, že patří k opravdu tradičním místům, ke kterým si místní udržují velmi úctyhodný vztah – promovaní bakaláři, magistři i doktorandi se sem po promoci jezdí nechat fotit, aby měli památku z tak spirituálně bohatého místa.

Dalším místem, které rozhodně stojí v severním Vietnamu za vidění, jsou hory Sapa. Samotná Sapa se rozkládá ve výšce asi 1600 m (okolní hory dosahují až ke 3000 m).

Do Sapy, která je od Hanoje vzdálená sotva 360 km, se nočním vlakem (s docela pěknými, čistými lehátkovými kupé) jede více než osm hodin. Jak časem zjistíte, ve většině hotelů z vás chtějí především vyždímat co nejvíc peněz - a podobně je tomu s hotelovými průvodci. Proto je lepší, když si na místě vše zajistíte sami - motorky se dají půjčit za levno v půjčovnách nebo na ulici od různých řidičů a průvodce dělají i místní obyvatelé - sice mají špatnou angličtinu, ale zase vědí, kam vás vzít a udělají to většinou za částku, kterou jim sami nabídnete.

Já si s mými přáteli našla sympatickou místní paní z vesnice Lau Chai, která nás vzala do vesnice Ham Rong vystavěné v kopci – bylo by to krásné místo, nebýt toho, že pohled na skály a jezírka narušují turistické obchůdky a – co hůř – evropské a americké „umělecké patlaniny“, jmenovitě za všechny například obrovité kýčovité sochy Toma a Jerryho.

Ve vesnici vystupují místní tanečníci a je tu dobře vidět lidová kultura kmenů, které v horách žijí a vyrábějí vše možné od tkanin z konopí (turista ani po náročném hledání ty lány polí s marihuanou nenajde; jsou umístěny vysoko v horách nebo na mstech, dke by je nikdo nehledal; nicméně místní – především muži – jsou v principu neustále zkouření) barvených v indigu, po stříbrné šperky a jejich napodobeniny z niklu.

Časem si zvyknete, že vás neustále pronásleduje roj žen s těžkými nůšemi na zádech, které se vás ptají odkud jste a jestli koupíte – a když nekoupíte, chtějí po vás alespoň slib, že koupíte zítra…v žádném průvodci se nedočtete, jak s tímhle chováním vlastně naložit – ale nám se osvědčilo dívat se zarytě do země, mlčet a jít co nejrychleji pryč – respektive prchat.

Podobně vás taky v průvodcích neupozorní, že když si budete fotit místní děti ve vesničkách, budou se k vám točit zády a křičet: Picture – money! … ale docela často je potěší i sušenka … děti, stejně jako jejich matky, za vámi budou všude chodit a vnucovat vám ručně tkané náramky. Jejich angličtina je překvapivě dobrá, takže vás stejně ukecají alespoň na nějaký ten drobák…

Za výlet určitě stojí Stříbrné vodopády Thac Bac a vesnice Cat Cat. Přestože je v horách počasí nevyzpytatelné a stane se vám, že ráno vstanete do přívalového deště, za pár hodin se může vyčasit, a pak se z kopců stahuje mlha, a to je opravdu nádherný pohled.

Vesnice Cat Cat oplývá nádhernými rýžovými terasami, vodopády a dětmi, které tu pasou buvoly… Dalšími známými vesnicemi jsou Lau Chai a Ta Van, tentokrát směrem na jih od Sapy. Naše průvodkyně Di žila v Lau Chai se svým manželem a dvěma dětmi, dcerou a synem. Bylo jim kolem deseti a dvanácti, jí dvacet sedm, manželovi o rok více – oba vypadali starší, ale to je asi tím, že se brali, už když jí bylo 14! U místních je to normální… každopádně se brali z lásky a on si ji musel od jejích rodičů koupit za sedm milionů dongů, asi našich sedm tisíc!

K sobě domů nás Di nevzala, protož žila asi dost vysoko v horách a možná v lepším domě, než tradičně místní žijí, ale navštívili jsme z hlíny a slámy a trochy dřeva stlučenou pastoušku její sestry, která nám večeři vařila v hrnci umístěném na mřížce nad vykotlaným dolíkem v hliněné podlaze. Celá chalupa měla hliněnou podlahu, v jednom rohu stála malá, z kusů dřeva smontovaná postel, v další místnosti byla samozřejmě televize, obrázky Ho Chi Minha a svatyně pro rodiče a další mrtvé, malé plastové židličky pro hosty a v rohu za překližkou na zemi kupa prádla na prodej, hned vedle kastrolů se žrádlem pro prasata, kuřata a psy (což mě trochu rozhodilo, protože ti psi tam, to je bída a utrpení, chodí kolem vás, bojí se štěknout, často jsou to huňatá přítulná štěňata, která vám olizují nohy a mají srst hebkou jak mech).

Na „zahradě“ (tedy venku u domu za chatrným dřevěným plůtkem) rostly lupeny, z nichž se dělá indigo (které mají pro barvení nachystané ve velkých kádích na zahradě), a pak cosi, co vypadalo jak vybujelý plevel různých tvarů, ale prý to všechno bylo k jídlu. Voda se z hor stahuje do trubek a hadic, ze kterých ji pak lidé na zahradě natáčejí do lavorů – na praní i na pití. Děti si hrály u řeky a potoků – byly špinavé, unudlané, v rztrhaných šatech, ale krásné…

Za vidění stojí také vesnice docela daleko na jih od Sapy, Su Pan a Ban Ho…tady už na turisty nejsou zvyklí, takže nám děti radostí braly sušenky z rukou a svolávaly další, aby se na nás šly podívat… místo thank you říkali bye a z jejich šatů už zbyly opravdu jen cáry…Ještě pořád jsme tu ale pro ně nebyly strašáky; u Taphinu, kam jsme se vydali později, před námi někdy i utíkaly. Než jsme dorazili do vesnice Taphin, museli jsme zdolat docela šílenou cestu neznámou krajinou, protože jsme se nevydali po turistické cestě, ale po neznámé krkolomné trase s jednou paní, která se právě vracela z tržnice v Sapě.

Dala jsem jí po cestě nějaké sušené maso a ona po takových malinkých soustech ten kousek zďobala a druhý kousek, který jsem jí přidala, si pečlivě zabalila do nůše – na další den, možná…lidé si tu zde vystačí opravdu s málem… ruce si umyla v potoce a pokračovala dál a když se nám na moment ztratila, došlo nám, že si jen musela odskočit, jinak si nás celou dobu hlídala, jakoby se bála, aby se nám něco nestalo. Dokonce vždy čekala, než si vyfotíme, co se nám líbí. Ta domluva v gestech a citoslovcích byla okouzlující a překvapivě jsme se toho o neznámé dozvěděli dost; měla údajně dvě děti, spíš menší, a bydlela přímo v Taphinu. Po cestě do nás vrážely obrovské vážky různých barev, dokonce v hejnech, a  velikánští motýli.

U potoků praly ženy prádlo a děti se tu zdobily květinami a věnečky z plevele…tady už nikdo nerozuměl anglicky ani slovo, natož aby chtěly děti za fotku peníze…neubránila jsem se a trochu jsem si je pomazlila… i když těch hodně malých mi skoro přišlo divné se dotýkat, jednak proto, že mají údajně duši v hlavičkách, tak jsem jim ji nechtěla nějak „pošpinit“, a taky proto, že tam pobíhaly, jak je pánbůh stvořil; ještě i tříleté děti chodily takhle! Ty starší už pak vždy měly alespoň nějaký ten cárek kolem sebe…

V srdci Taphinu (kde nás zázračná paní dávno opustila) nás čekala jiná atmosféra – začínaly tam obchůdky a tradiční pokřikování „hello“, které mělo nalákat ke koupi, až ve finále přišlo i nemilé „picture-money“ a normální cesta…zjistili jsme, že do vesnice vede z druhé strany i běžná silnice pro auta, ale kdybychom se po ní bývali vydali, nikdy bychom nedorazili do té části vsi, kde žila naše neznámá průvodkyně, a vůbec bychom neviděli tu křivolakou cestu, kterou nás vedla ona a na které nás čekalo tolik úžasného…

Tradiční způsob dopravy, zejména v provinciích.

Napsala: Martina Doležalová




 




  Obrázky ke článku

 

Více obrázků   


  Doporučujeme


  Hejbejte.se!




 






Bavte.se: Kolektiv  |  Napište nám  |  Připojte se k nám  |  © Copyright 2005 - 2006, iD-SIGN, Všechna práva vyhrazena