neděle 17.11.2019, svátek má Mahulena




Úvodní stránka
Kultura dnes
Kam zítra
Multikina
Kalendář akcí
Začíná za chvíli



Všechna města
Hledejte v 



  Rubriky







Setkání s pohraničníky při cestě na Altaj


15.12.2010 | 11:00
 
Dnes už všichni, kdo se chystají na Altaj, vědí, že si musí zařídit bumážky - povolení do pohraniční oblasti. V létě 2008 o tom nevěděl nikdo. Ani my.

Na Altaj jsme vyrazili na pět týdnů. Týden jsme strávili na transsibiřské magistrále a čtyři dny jsme čekali v Gornoaltajsku, až otevře ovir, kde jsme potřebovali povolení k pobytu v Rusku. Když jsme se na oviru dozvěděli, že bychom měli čekat dalších 14 dní na bumážky, nechali jsme si na mapě ukázat, kde povolení pohraničníci kontrolují, a změnili jsme trasu tak, abychom je obešli.

Vyráželi jsme z Ini podél Katuně, řeky, která nás vedla následujících pět dnů a přes kterou jsme nakonec stopovali.


Třetí den jsme vstávali o něco později, než bylo v plánu, a tak jsme snídali až u prvního potoku, který jsme potkali. K dalšímu jsme se trousili tak nějak samostatně, dorazily jsme první s Klárou a tak jsme se i stačily vykoupat, ještě než ostatní přišli. Vyrážely jsme tedy dál o něco dřív - když jde člověk sám, lépe si vychutná okolí, přírodu i atmosféru.


Planiny, kopce, hory, břízky, vedro, sluníčko, modrá stužka Katuně pod námi, tři muži v maskáčích, ohlušující cvrkání sarančat, vůně trávy... Muži v maskáčích a se samopaly?

Že ani jedna neumíme rusky, jsme se dohodly ve vteřině. Pohraničníci nám zkontrolovali pasy, oznámili, že nemáme bumážky, my se tvářily nechápavě, oni ať jdeme do stínu a tam že počkáme na náš zbytek.

Jenže ostatní nešli. Hlavou se nám míhalo všeliccos: od toho, že nevíme, co s námi pohraničníci chtějí dělat, až po to, že by nás dost zajímalo, co se stalo s ostatními.

Nakonec nás pohraničníci dovedli až k potůčku, což nebylo o moc dál, a tam že s nimi zůstaneme přes noc, oni zavolají na základnu a potom uvidíme.

Vysílačka podle vzhledu pamatovala ještě cara a odmítla se nechat zprovoznit. Signál na mobil jsme neměli už několikátý den.

Zatímco si oni stavěli stan, my se začaly ládovat suchým chlebem. Naše stany měli kluci a před pohraničníky se nám jídlo nechtělo příliš řešit. Netušily jsme ale, že to pro ně bude povel postarat se o dvě ubohé osamělé a ztracené dívky - především zrušili staré ohniště a přesunuli ho přímo před nás, tj. asi o dva metry vedle starého. Potom na karimatku vysypali vojenský proviant na příští týden a ať si posloužíme. Přitom se dva z nich představili - Ivan a Žeňa.


Všichni jsme se za družného česko-ruského hovoru cpali česnekovým špekem, vojenskou kaší, paštikami, rybičkami, perníčky, solenou slunečnicí a bombóny, posléze jsme ještě zapíjeli vodkou. O poctivý ruský stachan jsme se spolu dělily, abychom odešly spát po svých, ale vodka byla výtečná. Zapíjeli ji perlivou vodou, zajímavý zvyk.

Vybídli nás, že budeme mít jazykový koutek. Po úvodních slovech jako hrneček nebo lžíce došlo i na Ivanův dotaz - že mu někdo řekl, že je kurva, a co to znamená. Klára, bývalá učitelka, se dala do vysvětlování. Jako jeden význam vysvětlila, že je to "ženština za děngi", a druhý význam, vztahující se na Ivana, popsala jako svininu a doprovodila to ukázáním na paštiku. Co si z toho Ivan vybral, opravdu netuším.

Potom došlo na Klářinu kytárku. Ta věc za pár stovek ještě nezmokla dost na to, aby se dala rozumně naladit, a naše výkony byly tedy poněkud slabší. Po Nikdy nic nebylo si řekli o nějakou národní a dostalo se jim Mezi horami. Jako bonus Klára přidala Pytlíku, vrať se mi a po téhle bombě radši Rusové pustili americké a ruské písničky z mobilu.

Toliko k družení.
Padla tma, rozhovor vázl. Kam se poděli ostatní? Vymyslely jsme hodně teorií a ani jedna z nich se nám nezamlouvala:
a) někdo si zlomil nohu x vyslali by pro nás posla
b) někdo si zlomil ruku x to nezabraňuje chůzi a do Ťunguru, kam jsme směřovali, to už bylo blíž
c) zadržela je jiná pohraniční stráž x to bychom ji potkaly taky
d) šli špatně x dle našich pohraničníků nebylo kudy jinudy jít
e) někdo něco a posel si cestou k nám zlomil nohu x NE!
f) všechny rozsápal rosomák x že by?
g) chtěli si z nás vystřelit a přespali u potoka, kde jsme se trhly x kéž by... zabiju je!

V noci jsem se vzbudila asi pětkrát. Jsem optimista a v hloubi duše jsem nevěřila, že by se někomu něco mohlo stát... jenže ještě hlouběji mi nějaký hlásek našeptával: "A co když jo?"

Ráno se Ivan přišel zeptat, co s námi. Asi by nás i pustil dál, když nefungovala ta vysílačka, nicméně my jsme poděkovaly za všechno a začaly se vracet zpátky, abychom našly ostatní.

Opravdu jsem čekala, že je u potoka, kde jsme se oddělily, najdeme spící. Když tam bylo prázdno, začala jsem se cítit bezradně a zoufale.

Petra a Ondrou dorazili po dvou hodinách. Správná varianta nakonec byla "jiná cesta".

Už potřetí jsme absolvovali tu samou cestu; oni odbočili jinam jen pár set metrů předtím, než jsme potkaly pohraničníky. Nutno dodat, že na jejich cestě žádní nebyli.

Nakonec jsme dorazili na pěkné místo u Katuně, přímo naproti Akkemskému údolí, kam se nám další noc povedlo stopnout raft a nafukovací katamarán.


Západ slunce zbarvil celou oblohu a měsíc se zrcadlil v řece, dokud nezapadl. Voda hučela a bylo nám všem krásně.

Celý příběh měl pěknou dohru. Po dvou týdnech jsme sešli z Akkemského a Kučerlinského údolí do Ťunguru, kde byl most přes Katuň, abychom mohli pokračovat do hor a zpátky do civilizace. Ve vesnici jsme se ale zdrželi kvůli zdravotním problémům o půl dne déle a to úplně stačilo, aby k nám zamířilo vojenské auto s pohraničníky kvůli kontrole bumážek. Jedním z nich byl náš Ivan. „Pořád ne?“ zakroutil hlavou. Slíbili jsme mu, že už nás nikdy neuvidí, a to jsme také splnili.

Text: Eliška Majorová
Foto: Petra Maierová, Lukáš Novák, Ondra Fremunt



 




  Obrázky ke článku

 

Více obrázků   


  Doporučujeme


  Hejbejte.se!




 






Bavte.se: Kolektiv  |  Napište nám  |  Připojte se k nám  |  © Copyright 2005 - 2006, iD-SIGN, Všechna práva vyhrazena